Ano, jak jsem již naznačil, z toho, co jsem mohl zažít, naše "hra na čas" je spíše výjimečným jevem. Vytvořili jsme jej a kolektivně jej neustále udržujeme v chodu v našich myslích, ale celý koncept času, je jen myšlenka. Naše myšlenka. A kdykoliv budeme chtít, stačí zastavit či alespoň zpomalit naše myšlenky a najednou vnímání času a celého okolního světa dostane naprosto jiné kontury.

(Rafička na hodinách představující zosobnění času má nějaký význam pouze proto, že my sami jí daný význam přikládáme. Reálně vzato je to pouze ozubené kolečko, které cvaká neustále dokola.)

 

Naše mysl a její obsah se odehrává vždy pouze v hypotetické budoucnosti či minulosti, kterou nemůžeme nijak ovlivnit. Celá naše minulost je v jistém smyslu produkt naší mysli. Reálně existuje pouze tato chvíle. Tento jediný moment, teď a tady je jediná pravá skutečnost. Vše, co si myslíme, že nás zítra čeká a co jsme dnes dělali atd., je jen produkt naší vlastní mysli, která má potřebu nepřetržité kontinuity a neustáleho zrychlování.

 

Cestou do práce nevidíme, co je skutečně kolem nás, ale již přemýšlíme, co je třeba udělat v práci. Jakmile se tam dostaneme, ihned opět přemýšlíme, co budeme dělat až pojedeme domů atd atd., ale nikdy skutečně nejsme v přítomném okamžiku. Naše mysl nám neustále ukazuje hypotetické obrazy, ale nejsou skutečné. Jediné, co je skutečné, je tato chvíle. Pocit vašeho fyzického těla, jak sedíte na židli a čtete tento rozhovor. Váš dech. Prostor, který vás obklopuje v tuto chvíli. Teplota vzduchu, nějaký vzdálený zvuk za oknem. To je jediná skutečnost a vše, co obsahuje vaše mysl, co vás nutí být v neustálém stresu, jsou vaše vlastní myšlenky. Zkuste je vnímat a skutečně si uvědomit v jakém čase se odehrávají, nikdy nejsou v Teď. Možná s vteřinovým zpožděním, ale neustále mimo pravou přítomnost. Příště až pojedete do práce či bude vaše mysl opět běžet na plné obrátky, zkuste se na chvíli zastavit a jen si skutečně uvědomit, co vás obklopuje, váš dech a pocit vašeho těla. Tato chvíle je to jediné, co máte.

 

 

 

Cokoliv co si vymyslíte, že se stane, se nikdy nestane přesně tak, jak jste si to naplánovali. A vše, co se již stalo, není možné odčinit. Jediné, co je možné udělat, je naplno využít potenciálu této chvíle, protože tento okamžik se již nikdy nebude znovu opakovat.

Nikdo z nás neví, jak dlouho zde bude, ale nikoho ani nenapadne přemýšlet o přítomném okamžiku jako o našem posledním. Co budete udělat, pokud byste měli poslední 2 min vašeho života? Co uděláte s 1h? S posledním dnem či týdnem? Jak strávíte poslední měsíc vašeho života? Skutečně vám přinaší naprostou radost to, co nyní děláte? Nebo je zde něco, co byste chtěli stihnout ještě před svojí smrtí?

Toto jsou bytostně důležité otázky, protože nám dají tu správnou perspektivu pro nazírání na svět.

 

Každý si myslí ve své hlavě, že je "nesmrtelný". Má naplánovaný svůj život na léta dopředu, ale je to jen iluze naší mysli, která se může ve vteřině rozplynout a zanechat nás v naprostém údivu, že toto skutečně byl náš poslední den a žádný další nás nečeká.

Jedna rada na závěr, zkuste žít svůj život tak, abyste jednou nelitovali promarněných let, že jste neudělali důležité věci, dokud jste ještě měli tu možnost. Tato chvíle je skutečně to jediné, co máme.

 

Mluvil jsi o možnosti podívat se jak do minulosti, tak budoucnosti. Mně zaujala budoucnost. Zkoušel jsi se do ní dostat? Jak moc daleko se ti to podařilo, a je něco co je možné sdílet i veřejně? Něco jako zajímavé poselství? Nebo je to celé až příliš osobní, subjektivní a tím pádem nepublikovatelné?

 

Hodně lidí fascinuje na cestování právě možnost nahlédnout do minulosti či do budoucnosti, sám jsem nebyl výjimkou. J Poté, co jsem ale začal cestovat, tak v rozšířeném stavu vědomí, se to nikdy nejevilo jako důležité nebo vůbec jako něco, co by stálo za to dělat. Pouze parkrát jsem zabrouzdal do budoucnosti a viděl pár útržků a viděl jsem jak konce světa, tak i harmonický svět (různé paralelní reality).

Později když jsem začal cestovat přímo po paralelních realitách, tak záleželo jestli to byly blízké alternace našeho současného světa (tedy vše vypadalo podobně, lišily se detaily) či vzdálené (kompletně jiné formy). Pokud se jednalo o blízké reality, většinou do pár měsíců až roka či dvou se uskutečnily. Potkal jsem tak mnoho lidí o pár let dříve a již se s nimi přátelil v jiných realitách a jen si říkal, když jsem se vrátil zpět, kdy je poznám i zde. Když jsme se poté skutečně setkali i zde a podali si prvně ruce, já se vždy jen usmíval, protože jsem si podával ruku s přítelem, kterého jsem dobře znal.

Stejně tak i mé životní události, většinu věcí jsem již měl možnost zažít rok dva i více dopředu než skutečně nastaly. Samozřejmě v daný moment se po návratu jevily jako nereálné, ale nakonec se všechny uskutečnily.

 

To chápu, že v daleké budoucnosti je mnoho alternativních realit, vždyť to není úplně přesně rozhodnuté. Proto dává smysl, že jsi viděl oboje. A co se týče blízkých vhledů, nesetkala jsem se s tím poprvé, ale poprvé jsem se setkala s někým, kdo to zná díky AC. Takže další zajímavý poznatek je, že budoucnost v krátkém časovém určení lze poznávat i takto, aniž by člověk byl vyloženě dbělý jasnovidec.

Zkoušel jsi to někdy někomu říct? ,,Hele Máňo, já jsem tě viděl v astrálu před dvěma lety a věděl jsem, že se potkáme." Nebo jsi to radši nezkoušel, abys nikoho nevyděsil, nebo abys nebyl za šílence?

 

Mám kolem sebe lidi, kteří vědí, že ode mě mohou očekávat spoustu podobných hloupostí, a tak to již berou s rezervou a mají se mnou trpělivost. :)

Na druhou stranu musím říct, že k tomu vedla také delší cesta, kdy jsem si zpočátku nechával striktně tyto věci pro sebe čistě z obav, jak to přijmou běžní lidé. Publikoval jsem své myšlenky a články na foru či je sdílel se stejně zaměřenými lidmi, ale měl jsem obavy mluvit o těchto věcech i s běžnými lidmi. Nicméně v určitém období se to radikálně změnilo a pokud jsem alespoň trochu cítil z daného člověka, že toto může unést, tak jsem mu sdělil kousek a velice záhy vše.

V dnešní době musím říct, že jsem docela velmi otevřený v komunikaci o svých zážitcích, zkušenostech či vnímání, ať již "odtamtud" či odsud. Samozřejmě ne všude je to na místě, ale člověk intuitivně pozná, kdy je možné "pustit si pusu trochu na špacír". :)

 

Jak jsem rozmlouval s mnoha lidmi, tak se nakonec ukázalo, že 90% lidí má nějakou zkušenost s jemnohmotným světem či s hlubšími myšlenkami a principy, pouze tomu nepřikládali nikdy důraz a pod vlivem většinové společnosti to v sobě pohřbili jako nepatřičné. Stejně tak pro mnoho lidí to bylo zpočátku nové a fascinující, ale nakonec se ukázalo, že k tomu měli mnohaleté predispozice.

Došel jsem k závěru, že téměř s každým člověkem se o těchto věcech se dá mluvit, pouze je třeba nalézt vhodný jazyk, kterému porozumí, a nepustit na něj celou lavinu informací najednou, ale spíše po kouskách. Pár rozhovorů a najednou je zde další člověk vytržený ze sna běžné reality.

 

Ano, to je pravda, dobrá příprava udělá opravdu hodně.

 

Moc ti děkuji za tento rozsáhlý a zajímavý rozhovor, který jsi nám poskytl. Pokud máš ještě nápad na nějaké poselství, které bys na závěr čtenářům rád předal, máš možnost nyní.

Přeji ti mnoho štěstí, na cestách i v životě.

 

Chtěl bych všem čtenářům poděkovat pokud vytrvali až do konce a zdůraznit, že všechny tyto mé odpovědi jsou založené pouze na mé přímé dosavadní zkušenosti (kterou jsem udělal při AC či mém životě zde). Nenárokuju si naprosto žádné právo na to, že se jedná o nezpochybnitelnou Pravdu, či že přesně takto to musí být. Kdokoliv z vás může mít kompletně jinou zkušenost. Berte prosím celý tento rozhovor pouze jako možnou inspiraci, která vám může něco přinést, ale také nemusí.

 

Děkuji ti za rozhovor a přeji všem Šťastnou Cestu životem!

Tom Poutník