Díky tomu zážitku jsem zjistil, že se nemohu spoléhat pouze na pár informací z internetu, které rozhodnou jestli cestuji nebo ne, ale že se musím učit přímo ze své přímé zkušenosti a vnímání v dané chvíli tam. Další mé poučení bylo, že pokud člověk cestuje po dalších světech, měl by respektovat úroveň vědomí jeho obyvatel a neměl by se snažit nijak vyčnívat. Krátce poté jsem pro sebe sepsal jakýsi pomocný seznam bodů, které mi pomohly lépe odlišit zda skutečně cestuji či nikoliv. Potřeboval jsem danou zkušenost lépe odlišit od LD. Časem jsem byl schopný již přímo vnímat vibrační úroveň a podle toho vědět, zda se jedná o AC či LD.

 

To je velice zajímavé, protože tvá zkušenost je opravdu hodně unikátní. Já osobně se zatím pohybuji jen uvnitř domu a velice opatrně pomaličku zkouším co a jak. A ty si klidně rovnou vyletíš někam do čudu :) Také se mi nikdy nestalo, že bych měla problém odlišit, co byl sen a co bylo AC. Oboje mi přijde tak moc rozdílné, že se to jakoby zaměnit nedá. Přijde mi to jako nový rozměr bytí. Ale když startuji ve svém pokoji, zatímco ty se objevíš už v jiné rovině, chápu, z toho může být zezačátku po probuzení docela pěkný maglajz.

Potýkal jsi se s typickými problémy při cestování, jako je chybění vizuálních vjemů po opuštění těla? Někdo dokonce popisuje své výlety mimo tělo jako prostor, kde není možné nic ovládat. Někdo se prostě vznáší, a nedokáže se tam ani otočit. Zažil jsi to ve svých začátcích? Jak sis s tím poradil?

 

Musím říct, že toto do mých prvních zážitků vneslo spíše zmatek, protože všude bylo, že něco takového bych měl zažívat, ale já jsem přirozeně věděl, co dělám a rovnou cestoval mnohem dále než do vedlejší místnosti. Byl jsem tak moc na pochybách zda skutečně cestuji, nebo zda se jednalo pouze o LD (protože přeci musím mít takovéto problémy?!), že nechybělo mnoho a odsoudil jsem mé první vystoupení z těla mezi jakási "podivná LD". Můj rozum a běžné vědomí chtělo celou věc smést už už ze stolu, když najednou převládl klidný vnitřní pocit, který naprosto jistě věděl, co jsem zažil a já si plně uvědomil, že od této chvíle se musím oprostit od "dogmat" pár zlomků informací a učit se pouze z mé vlastní přímé zkušenosti.

 

 

Tak to ti velice gratuluji, protože já se léta prala se slepotou, až mi právě načtená teorie pomohla s ní pracovat a předtím jsem ani nevěděla, že to je klasický cestovatelský problém. Ona ta teorie asi není o tom, brát ji skálopevně na beton, že funguje pro všechny stejně, ale spíš ,,když mě to náhodou potká, tak budu vědět co s tím." Protože čím víc se do toho tématu dostáváme, tím víc je jasné, že ten svět je pro každého z nás trochu jiný.

 

Slyšela jsem tě říct, že astrální svět má mnoho rovin. Je tedy možné, že pokud já po výstupu z těla jsem v dokonale hmotném světě, ale někdo jiný u toho prochází zdmi a někdo se zase vznáší v neurčitém prostoru, kde nic neovládá, že jsou to právě ony odlišné roviny? Nebo je to celé jenom o hloubce naší fáze, případně o našem očekávání, nebo projekci? Vstupujeme každý do trochu jiné roviny, nebo naopak do svého osobního ,,startovacího" prostoru, který můžeme opustit, až si ho dostatečně ohmatáme? - Proč jsou mezi našimi zážitky takové významné rozdíly?

 

Z toho, co jsem mohl během svých cest se naučit a zažít, tak mám za to, že je to jako v pohádce ze Shreka, kde svět se jako cibule skládá z mnoha vrstev. J Vše okolo nás se odehrává v astrálu, jsme v něm přímo teď, v jakési základní energetické matrici. Když vycestujeme, podle naší pokročilosti, vibrační úrovně a zaměření našeho vědomí, když je mimo tělo, se dostaneme na rozdílná místa a uvidíme rozdílné věci.

Známý je test, kdy si dva lidi řeknou, že jeden vycestuje z těla, podívá se k druhému do pokoje a řekne, co tam leží na stole. Jak se ukázalo, svět, ve kterém žijeme má mnoho energetických vrstev a otisků, které se vzájemně prolínají, tzn. že dotyčný cestovatel mohl vidět dané místo jak vypadalo před 10, 50 či 100 lety, což bylo po pokusu vyhodnoceno samozřejmě jako špatná odpověď. Vše se liší naším "vyladěním" v daný moment. Je to jako s rádiem, když se ladí frekvence, v daný moment jsou tam všechny, ale na nás je, jaké z nich uvidíme.

 

To přesně sedí, protože v astrálu jsem potkala svoji postel v budoucnu (jak pak vypadala další den) a taky jsem tam potkala skříň, co už tam několik let není, ale při dalším výletu na tom samém místě už byl stůl, co tam teď doopravdy je. Takže vlastně nikdy nevím, do jakého času tam vlezu. Můj pokojíček mi najednou přijde takový kouzelnější :)

 

Jaký je podle tebe zatím tvůj nejkrásnější zážitek z astrálního cestování, pokud to vůbec jde popsat přes písmenka?

 

Zažil jsem tam mnoho věcí, také jsem tam strávil kus života.. J ale ani tak mi nevytane v mysli, nějaký zážitek či svět, jako moment, kdy už jsem aktivně necestoval a kdy mne tam kontaktovala duše člověka, který zde nedávno zemřel a bylo nesmírně důležité, abychom se my dva fyzicky setkali. Popisoval jsem tento zážitek již ve videu. Zrovna jsem byl na druhém konci světa, v Himalájích v oblasti, kde nebyl signál ani internet a já neměl žádnou možnost se dozvědět, že je po smrti. Chtěl jsem se s ním setkat ještě před mojí cestou, ale nakonec to nebylo možné až najednou jsem jednu noc cestoval a zjistil, že jeho duše mne tam vyhledala. Nějak musel poznat, že mne může vyhledat a že cestuji a setkal se se mnou tam. Bylo to krátké, ale nádherné setkání. Díky tomuto jedinému momentu, mělo to celé smysl.

 

Samozřejmě je tam mnoho zajímavých míst a mnoho možností se učit, ale upřímně, zas tak důležité cestování není. Když jsem se rozhodl, již necestovat a více se zaměřit na můj život zde, už za první týden jsem se naučil mnohem více než za 7 let cestování.

 

To je krásné, a zase dost přesné. Když člověk shodí klapky z očí a začne žít hodně vědomě, tak si toho odnese najednou z jednoho dne milionkrát víc, než ten s klapkami.

 

Mezi lidmi se hodně traduje, že astrální cestování je nebezpečné, protože někdo mezitím může ovládnout naše tělo, nebo že se už nemusíme vrátit zpět. I já jsem nad tím jednu dobu dumala. Ale postupně člověk zjistí, že obojí jsou nesmysly. Otázka ale je, jestli máš vlastní názor na to, proč vůbec taková přesvědčení vznikají? Proč si je lidé mezi sebou vůbec přehazují, když se nezakládají na pravdě? Myslíš, že to je něčí zájem, nebo je to opět jen o strachu nezkušených lidí, smíchaném s bujnou fantazií?

 

Těžko říct, kde přesně tyto fámy vznikly. Neříkám, že jiná bytost nemůže převzít kontrolu nad naším tělem, toto možné je, ale nikoliv při AC. Většinou se jedná o lidi, kteří se snaží vzývat různé bytosti a přitom ani sami plně neví, co vlastně dělají až se jim to nakonec vymkne z rukou a může na chvíli stát.

Nicméně, co se týče AC, tato možnost již v základu není. Jednak se říká, že jsme neustále spojeni s naším tělem tzv. "stříbrnou šňůrou" (převzaté z buddhismu), ale také když cestujeme, neustále nás provází náš duchovní průvodce. Je v neviditelné formě a nezasahuje do toho, co děláme, pouze je jako jakási přítomnost v pozadí, která na nás dohlíží a chrání před případnou újmou. V AC je nebezpečný pouze člověk sám sobě. Pokud nemá vyřešené otázky strachu, brzy si jimi bude muset projít, aby mohl pokračovat dále. Právě náš strach vytváří všechny překážky, které se mohou objevit. AC se odehrává v jemnohmotném prostoru, kde každá naše myšlenka je okamžitě činem.

Bojíte se, že se nebudete moci vrátit zpět? Váš strach to pro vás ihned uskuteční a vy máte skutečně problém se vrátit. Sami jste si jej ihned vytvořili. Časem nakonec zapadnete do těla vyděšení ještě víc, co toto bylo za zkušenost?! :-D Sami jste tvůrci svého osudu. K tomu jen malá rada, pokud se vám toto stane, zaměřte svoji pozornost na palec u své fyzické nohy a zkuste s ním pohnout. Koncentrujte se jen na tento pohyb a za chvíli budete ihned zpět.

 

Z tohoto krátkého příkladu je dostatečně vidět, proč je důležité mít vyřešené otázky strachu a jednoduše zachovat klidnou hlavu. :)

 

Proč se tyto fámy stále ještě šíří, těžko říct. Povětšinou vznikají z neznalosti a z pár malých zážitků či "šeptandy", která vznikne okolo nich. AC může působit děsivě, např. paralýza, která probíhá u tranzu. Naše tělo během AC je natolik uvolněné, aby se nemohlo fyzicky pohnout (tzv. spánková paralýza) a najednou se člověk probere zpět v těle a chce se zvednout ze země a nejde to. Opět stačí zachovat chladnou hlavu, zaměřit na pohyb palce u nohy a za nějakou chvíli s ním skutečně pohneme a zachvíli s celým tělem. Mnoho lidí může ale takovýto zážitek skutečně vyděsit. Tuto zkušenost mohou lidé zažít již při pouhém cvičení na AC. Vše je otázka naší osobní připravenosti uvnitř. Když jsme připraveni, vezmeme to vše s klidnou hlavou a vždy si rychle poradíme. Navíc v případě jakýchkoliv potíží, vždy můžeme zavolat našeho duchovního průvodce o pomoc.

 

Lidské ego a strach z neznáma dělají někdy z běžných věcí hotové divy. :)

 

Říkáš, že na co člověk pomyslí, to se v astrálním světě okamžitě stane. Stalo se ti ale, že se najednou stalo něco absolutně neočekávaného, na co jsi vůbec nemyslel? Něco, co ti vyrazilo dech a vůbec jsi nevěděl co s tím, odkud to přišlo? - Jsou takové zkušenosti pouze o našem podvědomí, že i to si projektujeme sami?

 

Jak jsem již sdělil předtím, během AC každá naše myšlenka je okamžitě činem. Nemůžeme tam tedy "v klidu přemýšlet o nesmrtelnosti brouka". J Na co pomyslíme, kam zaměříme naše vědomí, tak se ocitneme. To, co nás tam potká, ale není výsledek toho, jak si to předem vymyslíme ve své hlavě. Zde udělám malou odbočku.

Momentálně jsme při běžném vědomí a máme naší mysl, ego a všechny tyto věci. Když vystoupíme z těla, naše mysl již s námi není, pouze naše vědomí, ale jedná se o celé vědomí včetně velké oblasti našeho podvědomí. V krátkosti řečeno, mimo tělo jsme "skutečně sami sebou" v tom největším slova smyslu. Jsme to my, nezatížení myslí, myšlenkami a názory atd. Jsme jako čisté vědomí, energetický shluk. Záleží poté na našem zaměření, co budeme dělat. Já jsem se od začátku chtěl především učit povaze světa a všeho okolo. "Kam" půjdu a "kde" se ocitnu jsem nechal v 95% na mém duchovním průvodci. Bral mě do různých světů či situací, abych se něco naučil, pochopil nový princip, jak věci fungují atd. Nechával jsem to tedy na jeho vůli. Sám jsem se zaměřoval spíše, když jsem chtěl někoho navštívit či něco vyzkoušet. Párkrát se mi také stalo, že jsem si zde něco vymyslel a když jsem byl jako čisté vědomí (tedy v rozšířeném stavu vědomí), tak jsem se tomu jen usmál a šel dělat něco mnohem hodnotnějšího.

V průběhu cest jsem samozřejmě zažil spoustu věcí a všech možných zážitků a ne všechny byly krásné, byly jaké byly a v daný moment byly pro mě nezbytné. Rozhodně bych to ale nepopsal tak, že jsem si létal spoustu let po obláčcích v harmonických světech. J Spíše jsem se učil jednotlivé lekce a postupně vyvíjel dál.

 

Co se týče "plnění myšlenek", tak vše se děje okamžitě. Žádné čekaní, žádné zpoždění, každá naše myšlenka je čin. To to vystihuje nejlépe. Žádná přání nejsou, pouze zaměření naší pozornosti a okamžitý děj. Proto je dobré se před cvičením na AC věnovat i koncentračním technikám na kontrolu vlastních myšlenek a naučit se je alespoň trochu ovládat. Co budete dělat v prostoru, kde každá vaše myšlenka se ihned uskuteční? J To je další důvod, proč říkám, že člověk musí být na tuto zkušenost připraven, jinak mu není ani umožněna (z dobrých důvodů).

 

S tímto jsem si jen vzpomněl na jeden zážitek, o který se s Vámi podělím a který byl jakousi vstupní zkouškou, zda jsem připraven. Odehrál se několik měsíců předtím než jsem prvně našel metodu, jak cvičit na AC či vůbec, že existují LD a všechny tyto informace. Nevěděl jsem nic a pouze jsem chtěl jednou zažít AC (a neměl žádnou metodu nic, jak na to). V noci jsem vycestoval (nevěděl jsem, že mám AC) a pouze v energetické formě se vznášel nad nočním městem. Velice rychle se objevila bytost s děsivým výrazem v očích a mečem v ruce s naprosto jasným odhodláním mne zabít. Začal jsem utíkat a ve velice vysoké rychlosti jsme letěli nad městem a mezi budovami a já si po pár vteřinách uvědomil, že se nenechám honit. Ihned jsem zastavil a začal honit já jeho. Měl jsem prázdné ruce a on meč, ale přesto jsem uvnitř byl jasně rozhodnutý. Bytost se dala ihned na útěk a scéna se najednou změnila (letěli jsme v opravdu neskutečné rychlosti) a zastavili jsme se na pláni, kdy já jsem klečel na kolenou a on stál nade mnou s mečem v ruce a už se připravoval na poslední úder, kterým mě "zabije". Okamžitě jsem vytvořil (myšlenkou) dýku a zabodl mu jí do nohy. Věděl jsem, že jsem ho "zabil".

Vše se odehrálo neskutečně rychle a nebylo zde žádné přemýšlení a ani prostor pro myšlenky, vše se ihned dělo. Co bylo zajímavé po návratu do těla jsem byl z celého zážitku docela otřesený, nikoliv však z létání nad městem, ale z toho, že jsem věděl, že jsem ho "zabil". Bylo pro mě nepochopitelné a naprosto se mnou neslučitelné, proč jsem to udělal a co to celé mělo znamenat.