Ahoj Martino,
teď jsem tu pro změnu zas chvíli nebyl já. Potěšilo mě, žes napsala. Od napsání článku uplynulo cca 9 měsíců, když to spočítám, no a bilance? Nejdřív je tu otázka, co bych mohl považovat za úspěch, za změnu k lepšímu. Myslím, že je tu spousta frází, co to odráží, jako "vzít něco do vlastních rukou", "začít skutečně žít", převzít zodpovědnost za své činy" apod., ale cítit, co to opravdu znamená, tedy: upřímné odhodlání vyrazit na Cestu- mnou prozatím je problikává. Nejlíp je to opravdu vidět na tom, jak žiju, jak prožívám tady a teď. Je tu stále spoustu chyb v jednání, někdy dokonce i záměrně nesprávném a to pak si moje karma mne ruce. Ale kdybych měl konečně napsat nějaké plusy, tak je to to, že si to stále víc uvědomuju. Po kručkách osvobozuju svojí mysl, řekl bych pateticky a zároveň s humorem, protože jsem zjistil, že se nemužu suše opičit po Buddhovi, ale jedině se jím sám stát:-) Poslední dobou mě stále otravovala otázka: Proč člověk, i když ví, co dělat, a nikdy tomu nebylo jinak, tak to nedělá? (Měl bych si s našima začít povídat, Měl bych svý cíle sladit s těma mojí ženy. Měl byl objevit radost ze života, soucit, lásku...) Odpověď je v otázce položené učitelem meditace, která se mi teď vybavila: Víte, co děláte, právě když to děláte? Takže jsem začal pravidelně krotit svý myšlenky při 1/2hod.sezeních koncentrací na nějaký předmět. Chci to dotáhnout až k opravdový meditaci, ale jak jsem zjistil, je to strašně dlouhá cesta, obvzlášť když nejsem schopnej zacílit BEZVÝHRADNĚ svojí mysl ani na 1/2 hoďky na čistou přítomnost. Člověk si myslí, že jako medituje a přitom jen zabíjí čas (kdyby to fungovalo doslova, bylo by to žádoucí:-). Ale nikdy to není zbytečné, i kvuli jedné jediné chvilce procítěné v přítomnosti to má smysl. Začal jsem nejdřív se zavřenýma očima koncentrací na určité slovo, teď už častěji oči otvírám a zkouším se koukat na jeden obrázek. Myslím, že je úplně jedno, na co se soustředím, i když sám pro sebe pořád řeším nějakou duchovní symboliku těch med.předmětu, ale to jsou jen zbytečný hranice. No a snažím se vnést bdělost do denní rutiny a potažmo do všech situací, jsou na to taky ruzný cvičení, tady zatím sporadicky cítím, jak to čistý vědomí ´problikává´. Shrnul bych to tak, že kdybych uměl žít, nepotřeboval bych žádný techniky, to se to mojí ženě směje:-) Ale dzogchenové učení říká, že ty techniky jsou jako záplaty, které které postupně budou odpadávat. Tahle zkušenost je skutečným uvědoměním si pokroku v praxi.

Počítat si lucidní sny není dobrý. V podvědomí to alestále dělám, jaksi mě SKUTEČNĚ naplnily vírou, že něco existuje. Radou nad zlato je přesto "neupínat se ke snům", ani normálním. S tím pořád bojuju. Vedu si totiž stále ten deník a nedá mi to se v tom vrtat, i když bych měl ten čas třeba věnovat rodině....no nic....tady zase hraje roli tzv. "bdělá přítomnost", a ne ležet v knížkách. Deník je prý dobrej kvůli kultivaci snové paměti, ale vykládat sen se snářem je spíš západní přístup (třeba tibetská snová jóga to nedoporučuje). Snová paměť ale zase není u mě jen závislá na tom, jestli si sny píšu, je to hlavně o pohodě, jak jsem zjistil: pohádáš se, dcera v noci pláče, jsi moc unavenej, do toho ekzém... Za těch 9 měs. jsem měl 7x lucidní sen, ale jeho kvalita byla velmi kolísavá (určitá zastřenost vědomí i prostředí, energie ve snu) a délka (spíš kratší úseky, odhadem 1min.,i to se mi zdá moc:-).